KAPITOLA PRVNÍ
HARVARD

     Potomek génia, jakým je třeba Cybelle, se v mládí při rozhodování, kde své vzdělání rozvíjet, Harvardu rozhodně vyhýbat nebude. Je to nepochybně skvělý start do života. Je mnoho míst, kde lze získat vzdělání, ale Harvard považuji osobně za nejlepší. Opomíjím zde skutečnost, že není rozhodující škola, ale osobnosti učitelů. A tak je tomu na všech místech světa.

     Když vyjedu ráno z New Yorku, směrem na severovýchod, přímo na Boston, pak se dostanu do Cambridge za necelé čtyři hodiny. Ano, Cambridge, přestože jedu na Harvardovu univerzitu! Někomu to možná může připadat podivné, ale existují dvě místa na světě s názvem Cambridge, kde se nacházejí univerzity. V americkém městě Cambridge ve státě Massachusetts, kam nyní mířím já, se nachází Harvardova univerzita. Cambridge University v Anglii se nachází v hrabství Cambridge.
     Americká Harvard university je velice starobylá, existuje od roku 1636. Přehled o událostech v čase zobrazuje Cybelle sférami, tak jak ukazuje obrázek (1) v ilustracích. Je z něj dobře patrné, že stáří univerzity přesahuje tři sta padesát let.  

     Cybelle mířila ladnými kroky ke svému stolu. Náhle změnila směr, naklonila se nad mým ramenem a poznamenala: "Pro kterou zemi píšete ten úvod?"

     "Pro Čechy," usmál jsem se.
     "Zmiňte se jim o Komenském. Měli by vědět, že dostal nabídku vést Harvard."

     "Skutečně? To jsem netušil," vždy mě dokáže něčím překvapit.
     "Nabídku nepřijal. Zůstal v Evropě," dodala a šla si nalít kávu.

     Musel jsem se pousmát: "Důvodem, proč Komenský nabídku nepřijal, určitě nebyl vzhled či vybavení university. Vždyť na Harvardu vypadá skvěle dokonce i jídelna." V ilustracích naleznete vyobrazení (2), takže si úsudek můžete udělat sami.
     Ve skutečnosti dostal Komenský nabídek několik. Všechny odmítal, přijal až pozvání anglického parlamentu, kde roku 1641 představil Královské akademii věd svůj hermetický spis - Via Lucis!

     Aby byla charakteristika univerzita úplná, zmíním ještě hlavní symbol Harvardu. Tím je nápis Veritas, což znamená Pravda. Udává se, že symbol jako celek znamená Pravda pro Krista a Církev. Nápis je rozdělen na tři části a je vepsán do třech knih.

     S kávou v ruce procházela kolem mého stolu: "Jestli popisujete logo univerzity, ráda bych k tomu něco dodala," ozvala se Cybelle. "Skutečný symbologický výklad, který se na Harvardu nikde neuvádí."

     "No, tak teď jste probudila i mou zvědavost," dodal jsem a zahleděl se na ni. Vím, že jako symbolog je nedostižná. Dokáže odhalit tajemství i tam, kde to již ostatní dávno vzdali.

     "Knihy, do nichž jsou tři nápisy vepsány, měly původně jiný tvar, než jaký se nyní oficiálně všude uvádí. Dvě úvodní knihy jsou otočeny k nám, ale ta třetí byla původně hřbetem vzhůru. Podívejte se na obrázek v ilustracích (3). Když si zvětšíte ten menší obrázek vpravo, zobrazující původní erb, povšimnete si toho."

     "Ano. Teď to vidím. Toho si běžně nikdo nevšimne," odtušil jsem.

     Cybelle na mě pronikavě pohlédla: "Ale symbolog by měl!"

     A má to vůbec nějaký význam?" zeptal jsem se. 
     "Naprosto zásadní! Ale protože o významu původního symbolu nemají na univerzitě ani ponětí, zmiňuje se to pouze jako drobná odlišnost od původního originálu."

     "A co to otočení podle vás znamená?"
     Usmála se: "V latině Veri znamená Pravdivý. Veritas znamená Pravda."

     "Tomu ještě rozumím. A dál?" podotkl jsem.

     Pokračovala: "Nápis na dvou horních knihách, které jsou otočeny normálně, tvoří slovo Veri. Veri rovná se Pravdivý Obraz Nebeského Otce."
     "A co představuje ta dolní kniha, která je otočená hřbetem vzhůru?" Ilustrace (4).

     Cybelle poznamenala: "Právě to obrácení vás má upozornit na to, že je před vámi ukryté nějaké sdělení." 

     "Nerozumím," povzdechl jsem.
     "Taky to není vaše práce, " konstatovala.

     A pokračovala: "Dolní kniha představuje obrácený zrcadlový Odraz, který naše Matka Země přijímá z původního Obrazu Nebeského Otce. Analogicky v Makrokosmu, Pravdivý Kristus, tedy Veri Christo, je Pravdivý Obraz. Ecclesiae znamená církev, tj. my dole, kteří zachycujeme Kristův Pravdivý Obraz jen jako zrcadlový Odraz Pravdy, rovná se Veritas, v Mikrokosmu člověka. Slunce jako Nebeský Kristus svítí a církev přijímá jeho světlo jako Luna svítí Slunečním svitem."

     Zíral jsem na ni.

     Pokračovala: "Církev, řekl Kristus, je tam, kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém Jménu. Znamená to, že církev není instituce, ale každý člověk usilující o nebeskou Pravdivost."

     Už jsem to začínal chápat. Přikývl jsem.

     Ona dodala: "Protože to, co je nahoře, je jako to, co je dole. Pravdivý Obraz rovná se Veri a jeho zrcadlový Odraz Pravdy rovná se Veritas."

     "Chápu," přikývnul jsem: "A barvy loga?"
     "Barvy loga jsou červená a bílá. Barvy elektromagnetismu."
     Opřel jsem se do křesla a vydechl jsem: "Láká mě představa zaslat ten detailní výklad na vedení vaší univerzity."
     Rozesmála se: "To bych vám k tomu ještě něco přidala." A mrkla na mě.

     "Mám zmínit ještě něco konkrétního, co na Harvardu neunikne pozornosti?" zeptal jsem se.

     "Když už se ptáte, zmiňte knihovnu Widener. Se svými devadesáti kilometry polic vzbuzuje obavy každého vstupujícího. Doporučuje se vzít si při vstupu do knihovny svačinu, kompas a píšťalku."

     "Vy žertujete," odtušil jsem.
     "Jistě. Ale traduje se to," dívala se na mě s rozesmátýma očima. "Nepište to tam. Bude lépe zmínit, že základem knihovny je sbírka jednoho z nejbohatších mužů Ameriky. Harry Elkinse Widenera. Zahynul i s otcem na Titanicu a rok nato dala jeho matka celou sbírku knih k dispozici Harvardově univerzitě."

     Udělal jsem si poznámku a Cybelle doplnila: "Jedním z předmětů na Harvardu, které jsou významné i pro Čechy, je například Byzantologie. Zmiňte profesora Dvorníka. Není obvyklé, aby byl v minulosti právě Čech tak významným představitelem Harvardu."
     "Proč ne?" musím uznat, že má Cybelle pravdu. Alespoň budou Češi na něco hrdí.

     Byzantologie je veřejností opomíjena. Nemělo by však tak tomu být v Čechách, neboť historie Velké Moravy je její součástí.
     Cybelle do mých úvah vstoupila: "Byzantologie je svým obsahem významná nejen pro Čechy a Moravu. 

    Málokdo například tuší, že se touto problematikou zabýval také francouzský král Ludvík XIV., který si nechal podle těchto znalostí zhotovovat nábytek z ryzího stříbra. V seznamu ilustrací je najdete (6). 

     Proč to ale dělal? 

     Když chcete tajemství odhalit, musíte si nejprve uvědomit, že nějaké existuje!"

     "Co jste tím myslela?" zeptal jsem se.
     "Na pokyn krále byly zhotoveny solitérní kusy nábytku s tajemnými výjevy. Bývá hodnocen jako krásný, plný rostlinných, zvířecích a figurálních motivů."

     "A vy víte, proč si je nechával vyrábět?"

     "Ovšem. Všem našim klientům, kteří zavítají do Francie, představím v Paříži tuto tajemství naživo! Nyní vám jenom prozradím, že král Ludvík XIV. pověřil skupinu vědců, aby čerpali znalosti z děl zakladatele byzantologie Hieronyma Wolfa, který působil v knihovně v Ausburgu. A vše, co zjistili, nechal král zhotovovat ve stříbře. Zámek Versailles na svém vrcholu obsahoval přes dvě stě nádherných originálních děl. A původ těchto výjevů ... ale to bych již opravdu předbíhala ... Záhada Francie vše odhalí!" 

KAPITOLA DRUHÁ
KDO JE ONA?

     Pro zodpovězení této otázky musím nejprve zmínit jistého významného muže. Proslulého amerického spisovatele Rexe Stouta. 

     Ve třicátých letech minulého století procestoval celou Evropu. Načerpal znalosti a potkal mnoho skvělých lidí od západu až na východ.

     Všechny získané zkušenosti bohatě zúročil. Po návratu do USA sepsal svoji první detektivku a veřejnosti představil Nera Wolfa, geniálního detektiva. 

     Inspiraci pro vznik tohoto tlustého génia, excentrického, sebestředného, milujícího dobré jídlo a orchideje, načerpal autor na svých cestách po Evropě. Co se však Stout již nikdy nedozvěděl, že skutečný žijící předobraz jeho literárního hrdiny, se kterým se v Evropě seznámil, člověk nadaný mimořádnou inteligencí, se dočkal potomků. Tento skutečný génius po sobě zanechal vnučku. 

     Vy možná již tušíte.

     Tou žijící vnučkou je - Cybelle, profesorka Symbologie, Iconologie a Enigmatiky. Genialitou Stoutova literárního fiktivního hrdinu často předčí, se svojí sportovní postavou se mu však tloušťkou ani trochu nepodobá.

     Opravdu rád bych doplnil, že ani sebestředností!
     Ovšem to budete muset posoudit vy sami.
      Často neváhá sama o sobě prohlásit: "Jsem nejschopnějším symbologem severně od jižního pólu!"

     Na téma skromnost tedy nechci být netaktní. Navíc vím, že si Cybelle všechno, co já napíši, vždy potají přečte. Po několika letech práce s ní ale konstatuji, že má na takové prohlášení oprávněný nárok. Při řešení záhad totiž vždycky a naprosto neomylně dojde k cíli!